V4Kosmos

Vzpomínky a lekce z analogické vesmírné mise

CS — Fri, 15 Aug 2025 11:20:15 +0000

Vzpomínky a lekce z analogické vesmírné mise

Adam Małagowski

Inženýr analýzy vesmírných misí, tajemník PSPA

Červen 2021

Analogické vesmírné mise: Připraví nás na kolonizaci Měsíce a Marsu?

Analogické vesmírné mise jsou simulace prováděné na Zemi, které napodobují podmínky ve vesmíru. Vědcům umožňují testovat technologie, postupy a připravovat posádky na budoucí vesmírné mise. Tyto mise se odehrávají ve speciálně navržených habitatech, které imitují některé podmínky na Měsíci či Marsu.

V zemích V4 existuje hned několik známých analogických habitatů. Například Polsko má habitat LunAres a Výcvikové centrum pro analogické astronauty, Česká republika provozuje Hydronaut H03 DeepLab.

Během analogických vesmírných misí čelí účastníci mnoha výzvám podobným těm, které by zažili při skutečné vesmírné misi: život v izolaci, pod tlakem času, v omezeném prostoru s malou skupinou lidí a nutnost pružně reagovat na technické výzvy. Účastníci musí být všestranní a schopní řešit různorodé problémy, které mohou během mise nastat.

Zkouška charakteru je další klíčovou součástí analogických vesmírných misí. Odhodlání, trpělivost a schopnost spolupráce ve stresujících podmínkách jsou zásadní pro úspěch mise. Účastníci musejí být ochotni řídit se pokyny a rozkazy, což je v rámci mise nezbytné.

Analogické vesmírné mise jsou důležitým krokem v přípravě na budoucí výpravy na Měsíc a Mars. Pomáhají nám lépe pochopit výzvy, které nás ve vesmíru čekají, a rozvíjet účinné strategie pro jejich zvládnutí. Každý analogický astronaut tak může mít pocit, že přispívá svou částí.

Adam Małagowski – Něco o mně a mé motivaci účastnit se mise

Vystudoval jsem letecké inženýrství na Imperial College London, kde jsem diplomovou práci věnoval 3D tisku ve vesmíru. Po studiu jsem několik let pracoval na palubním softwaru pro osobní letadla. V současnosti se věnuji analýzám pro vesmírné mise – jde o klíčovou část plánování letů. Denně řeším otázky orbitální mechaniky a pozorování Země.

Inspiruje mě, jak nové technologie mohou řešit hlavní výzvy vesmírného průzkumu – například nemožnost opravy nebo údržby objektů na oběžné dráze nebo účinky mikrogravitace na lidské tělo. Habitat LunAres mě zaujal zejména využitím 3D tisku a prototypového designu během analogické mise. Chtěl jsem si osobně ověřit, jak jsme schopni vytvářet prototypy řešící každodenní výzvy v simulovaných podmínkách.

Zároveň se věnuji popularizaci vesmírných technologií mezi dětmi a mládeží. Dobrodružství v LunAresu mi poskytlo skvělý základ pro přednášky a workshopy, které jsem v posledních letech pořádal.

Co mě naučila mise Hyperion?

Účast na analogické misi je jedinečný zážitek. Vesmírný výzkum dostává velmi osobní rozměr – člověk se často ptá sám sebe: „Zvládl bych skutečnou misi?“

Zde jsou hlavní lekce, které jsem si odnesl z lunární simulace „Hyperion“, kde jsem působil jako technická podpora a specialista na 3D tisk.

Denní úkoly vyžadují disciplínu a vnímání času

Harmonogram astronautů je naplánován do nejmenších detailů, často po minutách. Zpoždění se během dne kumulují, což způsobuje stres a únavu. Pro mě bylo výzvou dodržovat harmonogram a plně se soustředit na jednotlivé úkoly.

Pohoda každého člena ovlivňuje celý tým

Dá se říct, že přežití všech astronautů na skutečné misi závisí na duševní i fyzické pohodě každého jednotlivce. Motivace, energie, důvěra a bezpečí vycházejí z emocí a schopností členů týmu.

Posádka musí být flexibilní a kreativní při řešení nečekaných situací

Neočekávaných událostí je vždy více, než říkají příručky – poruchy, nehody při výstupech, nedostatek zdrojů… Úspěch závisí na tom, jak tým vyvine efektivní řešení v dané situaci.

Co mě na misi překvapilo

Účast na analogické misi v LunAresu byla neuvěřitelně inspirující a otevřela mi oči v mnoha směrech. Jedním z největších překvapení bylo zjištění, že analogická mise může být krokem ke skutečnému letu do vesmíru. Příkladem je Sara Sabry, která po účasti na analogické misi opravdu letěla do vesmíru. Její příběh ukazuje, že tyto simulace mohou být klíčem k astronautské kariéře.

Dalším překvapením bylo, jak málo vody člověk denně potřebuje. Při šetření lze spotřebu snížit pod 10 litrů denně – včetně pití, vaření i hygieny. To je zásadní lekce o důležitosti efektivního hospodaření se zdroji ve vesmíru.

Uvědomil jsem si také, jak se stres a únava postupně hromadí. Dlouhodobá izolace, tlak času a neustálá blízkost ostatních mohou vést k fyzickému i psychickému vyčerpání. Je třeba mít trpělivost a umět se stresem pracovat.

Zaujalo mě i to, jak odlišné bude cvičení na Měsíci. Vzhledem k nižší gravitaci budou muset astronauti trénink přizpůsobit – například cvičit s odporovými pásy, běhat se závažím nebo používat speciální programy na udržení svalové hmoty a kostní hustoty.

Analogická mise LunAres mi nejen poskytla cennou zkušenost, ale také mi pomohla pochopit, kolik výzev nás ve vesmíru čeká. Tato překvapení jen podtrhují význam simulací pro přípravu na Měsíc a Mars.

Chci opravdu letět do vesmíru?

Účast na analogické misi mě přiměla klást si tuto otázku nově. Myslím, že teď lépe chápu, co by mi dělalo potíže, a v jakých oblastech se musím zlepšit. Vím, že existuje řada univerzálních dovedností, které je třeba rozvíjet – zvládání času, schopnost soustředění, rychlé rozhodování a péče o duševní zdraví.

Důležitou lekcí pro mě bylo i uvědomění si rozsahu úsilí, které za každou pilotovanou misí stojí. Astronauti se do vesmíru dostanou díky tisícům vědců, inženýrů, designérů, manažerů, techniků, lékařů či právníků. Každý z nich se může cítit součástí této mise – protože jde o kolektivní úsilí.

A i když si dnes nejsem jistý, zda bych byl nejlepším kandidátem na astronauta, dál se snažím podílet na vesmírných misích – jako inženýr tady na Zemi.

Na pomezí simulace a oběžné dráhy: Postřehy z okraje pilotovaných vesmírných letů

CS — Fri, 15 Aug 2025 10:07:30 +0000

Na pomezí simulace a oběžné dráhy: Postřehy z okraje pilotovaných vesmírných letů

Matej Poliaček

Letový dispečer modulu Columbus na ISS

15. října 2025

Je trochu surrealistické sledovat člena posádky, jak se vznáší na obrazovce, a zároveň vědět, že za pár hodin budete plánovat jeho další experiment nebo údržbu palubních systémů. Stejně zvláštní je nacvičovat aktivity mimo vesmírnou stanici v simulovaném měsíčním kráteru na bývalé polské letecké základně.

Posledních pár let jsem strávil přepínáním mezi reálným a simulovaným životem: od podpory laboratoře Columbus agentury ESA na Mezinárodní vesmírné stanici až po život v izolaci v analogických habitatech, chůzi ve skafandrech určených pro Mars nebo navrhování mikrogravitačních experimentů pro parabolické lety. V jádru všeho je otázka: Jak umožníme lidem efektivně žít a pracovat ve vesmíru?

Moje cesta k pilotovaným vesmírným letům nezačala teleskopem ani plakátem astronautů. Začala tiše — u softwaru, modelování systémů a pozemních operačních procedur. Postupem času se simulace stávaly realističtější a odpovědnost větší. Do roku 2023 jsem připravoval týmy na reálný provoz na palubě ISS. Současně jsem si ale také oblékal skafandr a vedl posádku do uzavřeného analogického habitatu v Polsku, kde jsme simulovali lunární život po dobu dvou týdnů za přísných podmínek.

Právě tato směs reálného a nacvičeného utvářela můj dnešní pohled na pilotované vesmírné lety.

Od analogů k oběžné dráze: Propojení simulací a vesmírných misí

Moje první účast na analogických misích, například projekt LEARN v roce 2018, byla klíčová pro získání mé současné pozice v řídicím středisku Columbus (Col-CC) poblíž Mnichova. V Col-CC jsem začínal jako člen týmu STRATOS, který odpovídá za sledování a řízení energetických, tepelných a environmentálních subsystémů modulu Columbus, a také jeho datových, vizuálních a komunikačních systémů.

Postupně jsem postoupil na pozici letového ředitele, kde jsem dohlížel na bezpečný provoz modulu Columbus a spolupracoval s mezinárodními týmy na podporu cílů Mezinárodní vesmírné stanice.

Zatímco jsem se zaměřoval především na reálný provoz na ISS a mikrogravitické výzkumné projekty, jako je RESPIRE, i nadále jsem se aktivně zapojoval do analogických misí — protože jsem si uvědomoval jejich hodnotu pro přípravu budoucích snah o průzkum vesmíru.

Jak správně simulovat: Mise LEARN, 2018

Moje první analogická mise se jmenovala LEARN – dvoutýdenní simulovaná lunární mise na výzkumné stanici LunAres v polské Piłe. Zúčastnil jsem se jako vědecký důstojník. Byla to formující zkušenost – moje první setkání s úplně izolovaným habitatem, s vnitřní dynamikou posádky a skutečnými stresy spojenými s řízením strukturované mise. Den za dnem v omezeném prostoru.

Tehdy se habitat i mé vlastní chápání operací s posádkou ve vesmíru teprve vyvíjely. Měli jsme postupy, ale mnoho z nich bylo nutně flexibilních. Velká část našeho přínosu misi spočívala ve zpětné vazbě: zlepšování rozvrhů, revizi protokolů a pomoci s utvářením praktických aspektů budoucích misí. Hodnota analogických misí je v iteraci — a bylo zjevné, že jsme součástí iterativního procesu.

Nebyla to práce, která by vypadala lákavě, ale byla zásadní. Když se ohlédnu zpět, tahle mise mi dala praktickou představu o tom, co znamená simulovat vesmír — nejen technicky, ale i společensky. Odešel jsem s více otázkami než odpověďmi — a to se ukázalo být přesně tím, co jsem potřeboval.

Velení s kontextem: NIKE-I, 2023

O pět let později jsem se do LunAres vrátil — tentokrát jako velitel.

V té době jsem byl hluboce zapojen do práce v řídícím středisku Columbus, kde jsem v reálném čase podporoval provoz laboratoře ESA na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. Tato zkušenost zásadně změnila můj přístup k projektu NIKE-I. Měl jsem jasnější představu o tom, jak jsou posádky podporovány ze Země, jaký typ dokumentace a plánování má smysl a jak úkoly strukturovat tak, aby lidé mohli prosperovat v náročném a rutinním prostředí.

Projekt NIKE-I se od LEARNu lišil i v dalších ohledech. Využívali jsme skutečné vesmírné experimenty – například experiment MEDUSA, v němž jsme monitorovali mikrobiom v našem izolovaném prostředí, abychom získali referenční data k jeho obdobě na ISS. Na ISS byl tento experiment znám jako „Dotýkání se povrchů“ a zodpovídal za něj německý astronaut Matthias Maurer. Mise nebyla jen zkouška; přinášela data a poznatky pro probíhající výzkum. Jeden výstup do simulovaného otevřeného prostoru (EVA) jsme koordinovali s letovým ředitelem mise Columbus – jedním z mých kolegů – za využití komunikačních struktur upravených podle protokolů ISS. Tento scénář později přímo ovlivnil vývoj operační koncepce pro lunární analogické zařízení LUNA, které spravují ESA a DLR (Německá vesmírná agentura).

Nepředstírali jsme, že jsme na Měsíci. Cvičili jsme, jak připravit ostatní, aby se tam mohli vydat.

Podpora v terénu: AMADEE-24, 2024

Několik měsíců předtím, než jsem se stal certifikovaným letovým ředitelem, jsem se zapojil do analogické simulace Marsu AMADEE-24 – ne jako analogický astronaut, ale jako člen týmu GOST, nasazeného v terénu v Arménii.

GOST – tým pro podporu pozemních operací – pracuje v zákulisí. Zajišťujeme bezpečnost, logistiku a připravenost na experimenty, aniž bychom se dostali do kontaktu s analogickými astronauty. V misi jako AMADEE-24, která probíhala podle přísných izolačních protokolů s 10minutovým simulovaným zpožděním komunikace, to znamenalo dlouhé hodiny práce v odlehlém terénu, řešení neočekávaných problémů s infrastrukturou a udržování iluze autonomie posádky.

Místo vybral geologický tým, protože krajina připomínala části Marsu. Operační model se podobal reálným planetárním misím. Naším úkolem bylo udržet simulaci funkční a bezpečnou, aniž bychom byli vidět. Dalo mi to nový pohled na analogickou práci — nejen na to, co znamená simulovat vesmírnou misi, ale i kolik neviditelného úsilí je třeba, aby měla tato simulace smysl. Byla to také dobrá připomínka toho, jak dlouhá cesta je ještě před námi — protože skutečné astronauty na Marsu nebude nikdo „ze zákulisí“ hlídat. Je tedy stále třeba udělat mnoho práce, abychom zajistili, že budoucí astronauti na Měsíci, Marsu a jinde budou v bezpečí.

Mikrogravitace jako realita: Projekt RESPIRE, 2024

My most recent, and arguably the most exciting project has been RESPIRE, the Repeatable Experiment for Simulation of Particles from Inhaler in REduced Gravity. It’s a microgravity research project with the goal of studying aerosol behaviour in weightlessness – an area relevant for both space medicine and terrestrial health applications.

Mým nejnovějším a snad i nejvíce vzrušujícím projektem byl RESPIRE (opakovatelný experiment pro simulaci částic z inhalátoru v mikrogravitaci). Jde o výzkumný projekt v podmínkách mikrogravitace, zaměřený na studium chování aerosolů ve stavu beztíže — oblasti důležité jak pro vesmírnou medicínu, tak i pro pozemské zdravotnické aplikace.

Projekt začal jednoduchou, ale špatně pochopenou otázkou: Jak se chovají vdechované částice v prostředí bez gravitace? Tato otázka je obzvlášť důležitá pro lidi s astmatem. Pokud pošleme do vesmíru někoho s astmatem, může se spolehnout na běžný inhalátor z lékárny? Abychom našli odpověď, navrhli a sestrojili jsme samostatný experiment pro parabolický let. To zahrnovalo vše – od návrhu operačního konceptu, mechanické a elektrické integrace až po dokončení veškeré bezpečnostní dokumentace požadované společností Zero Gravity Corporation.

Experiment se uskutečnil během speciálního letu v sérii parabol v mikrogravitaci. Každé okno beztížného stavu trvalo jen asi 20 sekund. Abych z těchto krátkých úseků vytěžil maximum, muselo být vše přesně načasováno a provedené. To znamenalo, že jsem si celý let musel dopředu nacvičit doma, abych plně porozuměl všem pohybům v prostředí 1g. Zahrnovalo to nejen simulované průběhy experimentu, ale i nácvik toho, co dělat během fází hypergravitace – tedy když se letadlo vynořuje z volného pádu a jeho pasažéři zažívají přetížení kolem 1,8g. V praxi to znamenalo přejít z pozice čelem k experimentu do polohy vleže vedle něj a připravit si vybavení na další parabolu.

Zvlášť obohacující byla komplexní povaha mého zapojení – od koncepce výzkumu až po finální provedení a sběr dat. Byla to vzácná příležitost projít si cestu od abstraktního plánování až k praktickému provedení v reálném prostředí mikrogravitace – a propojit tak své zkušenosti s provozem ISS s výzvami vědecké práce za letových podmínek.

Závěr: Jak zůstat „nohama na zemi“ při dosahování oběžné dráhy

Ve všech těchto projektech – analogických misích, reálných operacích, parabolickém výzkumu – je jednotícím prvkem člověk. To, jak se přizpůsobuje, jedná a řeší problémy v neznámém prostředí s pevně danými omezeními.

Být součástí letového týmu během živé mise na ISS vám dá jedinečný vhled do komplexity vesmírného provozu. Stejně jako vedení simulace poruchy skafandru při EVA testu nebo koordinace logistiky v odlehlém terénu. Tyto zkušenosti nejsou oddělené – vzájemně se doplňují.

Pilotované lety do vesmíru nejsou binárním konceptem „reálné“ versus „analogy“ – je to kontinuum. A někde v tomto prostoru jsem našel svůj profesní domov. Tiše přepínám mezi simulací a oběžnou dráhou, mezi daty a lidmi – a neustále se učím, co vše je třeba, aby lidé mohli pracovat i mimo Zemi.